Metaloví lordi pod rouškou Netflixu. Je zařazení metalu do mainstreamové popkultury „neetické“?

Metaloví lordi pod rouškou Netflixu. Je zařazení metalu do mainstreamové popkultury „neetické“?

Mgr. Gabriela Stašová

V posledních dnech jsme mohli zaznamenat nové dílko Metal Lords z „netflixácké“ manufaktury s poměrně na tuto platformu netypickým tématem – hlavní dějová linka se mimo osudy tří protagonistů dotýká metalu. Film nenavazuje na nic již vzniklého, ale svým komediálně-parodickým pojetím se může mírně podobat filmům jako Smrtgasmus (2015), Heavy Trip (2018), případně Vládci chaosu (2018). Nicméně, dějová linka má zde o něco menší spád a příběh se tak zbytečně ztrácí pod místy lacinou expresivitou a nejasnou satirou.

Ono zatažení metalu a metalové subkultury do popkultury je, jak vyplývá z výčtu výše, poslední dobou téměř módní. Dá se ale vůbec specifická subkultura s prvky kontrakultury zapasovat do mainstreamu tak, aby výsledné dílo nepůsobilo krkolomně, falešně a hlavně neinformovaně?

Pojďme na to od začátku: na typické americké „high school“ se má konat souboj kapel, kam se míní přihlásit dvojice kamarádů Hunter a Kevin. Hunter, metloš, který žije pouze a jen hudbou a stylem, a Kevin, který od začátku působí jako typický outsider a do metalu má být teprve zasvěcen. Právě prvky týkající se zdravého základu a povinného poslechu každého metalisty mohou být zajímavé pro mladší ročníky, ale dospělý divák se u tohoto subkulturního humoru a narážek spíše nudí, tím spíš, pokud sám metal poslouchá.

Dvojice se nejdříve pokouší nalézt vhodné spoluhráče, ale to si brzy rozmyslí, když narazí na několik nevhodných adeptů, kteří o metalu buďto nemají pojem, a nebo se jedná o pouhou pózu. Do toho všeho se připlete poněkud labilní violoncellistka Emily, která se skoro po celý průběh filmu tváří jako postava z jiného světa. To, že se tato velice nesourodá a svými povahami netypická parta dostane brzy do problémů, je určitě každému jasné hned od počátku, protože film je místy prvoplánově předvídatelný.

Zůstaňme ale u outsiderství hlavních postav – to se projevuje v mnoha scénách a jako by bylo důležitým prvkem, proč se dát zrovna na metal. Výlučnost a identifikace s jinakostí, s tím být jiný, ať už neplánovaně nebo naopak záměrně, je jevem, který zkoumalo množství vědců (nejinak je to u mého aktuálního výzkumu, pozn. aut.). Tímto film sice staví metal do konceptu popkultury, ale přesto se nevyhýbá otázce, proč jsou černé ovce skutečně doslova tak černé. A proč vidí spásu zrovna v tvrdé hudbě?!

Metal je ve filmu vyobrazen poněkud těžkopádně a v rámci subkultury samotné poměrně hodně nadneseně – s tím by mohli mít problém některé skupiny „pravověrných“ metalheads, kteří nemusí jednak schvalovat filmy tohoto formátu na téma metal, už vůbec ne pak na platformě Netflix. Čest výjimkám. Mínus filmu je, že metalisté jsou zde často uvedeni dvěma způsoby – jako outsideři nepochopení většinovou společností nebo jako pozéři s absencí soudnosti. Otázkou je, kde autoři Peter Sollett a D. B. Weiss čerpali inspiraci a do jaké míry byli vtaženi přímo do subkultury, kterou nelze pochopit ze dne na den.

Kromě toho, že ve filmu se objevují scény, které lze považovat za zbytečné a které zaujmou spíše mladší publikum, obsahuje ale také poněkud vtipné narážky na hudební průmysl (například týkající se žen, které narušují plynulý chod v mužských kapelách), nápaditou práci s hudební režií a subkulturní humor – ten však bohužel není natolik silný, jako například u již výše zmíněného finského snímku Heavy Trip. Originální nápad se však objevuje u scény ve vířivce, nad kterou se zástupci a velikáni metalových kapel dohadují o morálce jednoho z hrdinů (nakonec má poslední slovo Rob Halford).

Co se týká neinformovanosti o celé subkultuře, která byla naznačena na začátku tohoto textu, je absence povědomí o základním prvku, což je hudba, téměř stoprocentní. Filmová fiktivní kapela se prezentuje tím, že hraje post-death metal, který však ani jednou během celého filmu nezazní, a i závěrečná skladba na soutěži kapel, kterou měl celý film gradovat, je prostě heavy metal. Subžánrovost a rozptyl metalového žánru obecně je docela důležitý fenomén pro všechny metalové posluchače, a tak se možná znalci i fanoušci během filmu chytali za hlavu. V neposlední řadě by metal neměl nikdy takovýto běsnící úspěch u čistě mainstreamového publika, jak bylo v závěru vyobrazeno.

Co říct závěrem? I když se jedná spíše o zábavný kousek pro teenagery, objeví se i několik trefných či nosných myšlenek. Podle mě je jedno z hlavních pojítek filmu právě zmíněné outsiderství, které díky metalu nabírá na síle a mění se na základě prožitých zkušeností v sebevědomí a identifikaci s určitou megalomanií, sice temnou, ale veskrze sympatickou. Naštěstí v závěru filmu nedochází k vyslovenému happyendu, a tak občasné užité zažité předsudky přebíjí jejich vyústění.

Jak bylo jedním z hrdinů vysloveno: Metal je nasazení, síla, revolta a rychlost.

A jak v závěru s ohledem na vítězství mainstreamové kapely zazní: Lid promluvil, tohle chtějí.

„Ale my jsme věční!“

A když se zamyslíme nad touto hudbou v kontextu milionů věrných fanoušků po celém světě: Je skutečně metal věčný? A patří na Netflix?

Leave a Reply

Your email address will not be published.