„Kráčíme levou cestou ke gnózi za hranice pěti smyslů.“ Rozhovor s Adramelechem, frontmanem blackmetalové kapely Inferno

„Kráčíme levou cestou ke gnózi za hranice pěti smyslů.“ Rozhovor s Adramelechem, frontmanem blackmetalové kapely Inferno

Od druhé poloviny první dekády 21. století zažívá black metal výraznější nárůst vážnějšího a systematičtějšího zájmu o nejrůznější esoterické proudy, myšlenky a rituály, který může vyústit až v participaci blackmetalistů v esoterických řádech. Tento tzv. „okultní obrat“ v blackmetalové hudbě a scéně (postulovaný religionistou Kennetem Granholmem) v České republice představuje mimo jiné i karvinská kapela Inferno, působící na scéně již od roku 1996. S vokalistou a frontmanem kapely Adramelechem (*1978), který se podělil o vlastní myšlenky i o názory celé kapely, jsme podnikli rozhovor o hudbě, filosofii, spiritualitě, rodném kraji a black metalu.

Autoři otázek:

Mgr. Gabriela Stašová, nezávislá badatelka, g.stasova@seznam.cz

Bc. Matouš Mokrý, ČEgÚ FF UK, mokry.matous@student.cuni.cz

Když vezmeme v potaz poslední desku, jaké je vlastně osobní shrnující paradigma Inferna, které by mohlo v několika větách vyjádřit to, co momentálně děláte?

 

Od puberty jsme byli zapálenými hudebními, zejména blackmetalovými, fanoušky. Je to žánr sám o sobě velice transgresivní, prošel zajímavým vývojem a po těch letech fanatické oddanosti jsme přirozeně pátrali po způsobech, jak onu blackmetalovou esenci vyjádřit způsoby, které jsou osobní nejen pro nás, ale i navenek. I když netvrdíme samozřejmě, že je Inferno ryze originální kapela. Hodláme nadále vyhledávat inspiraci intelektuálního a viscerálního charakteru a nechat promlouvat „skryté“ aspekty našich osobností.

 

V textech Inferna zejména posledních tří desek (Omniabsence Filled by His Greatness, Gnosis Kardias a Paradeigma) se řeší pro někoho gnostický problém omezenosti kosmických zákonů a jejich transcendence člověkem. Jak jste se k tomuto tématu dostali a v čem vás oslovuje?

 

Primárně za to asi můžou léta strávená četbou a osobním (ne-akademickým) vzděláváním se například v oblastech filosofie, současných přírodních věd, náboženství, mysticismu a magie. Hodně dělá samozřejmě i důsledná introspekce, ať už ve formě duchovních cvičení, nebo snění. Bdělé fantazírování, experimentování se sebou samým, ale i „zásahy shůry“ také nelze opomíjet.

Tvorbě Gnosis Kardias například předcházel osobní „mystický“ prožitek jednoho z nás. Možná to byl jen mentální lapsus ve formě jakési derealizace, možná skutečný duchovní vnor, každopádně to bylo natolik zásadní, že nebylo jiné volby než onu stezku dále zkoumat, dokud nás nezavedla až k Paradeigma. Kam povede dál, zatím nevíme. Možná je na čase prošlápnout i jiné směry?

 

Od Omniabsence se jako červená nit tvorbou Inferna táhne myšlenka, že tato transcendence či „spása“ je jen velmi obtížně dosažitelná. Mohli byste blíže osvětlit tento moment vašeho myšlení? Proč tomu tak je a jaké faktory tuto omezenost člověka způsobují?

 

My, současní lidé, jsme extrémně zahlceni externími vjemy a k transcendenci je nezbytný sestup do vlastního nitra, což nebývá obvykle „žádoucí“.

Bez omezení by bytí samotné tak, jak ho prožíváme a jak existuje i bez nás, neexistovalo. Dostatečně obsažné a kvalitní odpovědi asi nejsme schopni, ale řekněme, že něco jako proces přirozeného výběru probíhá na mnoha, ne-li všech rovinách existence. A samozřejmě v tomhle procesu vzniká spousta slepých uliček a vyřazují se kombinace, které prostě „nepřispívaly“ k dostatečně hladkému chodu existence.

Co se týče nás, jde tu spíše o vnitřní, nesnesitelné nutkání dosáhnout čehosi nedosažitelného – určité elektrizující abstrakce, která je procesem formování nakonec „omezena“ – o něco, co je společné umělecké tvorbě a lidskému životu, ale přeneseně také chemicko-fyzikálním-biologickým procesům formujícím svět. Ono uvědomění, že singulární dokonalost je nedosažitelná, je hořkosladké a momenty transcendence, kdy se zdá, že je TO na dosah, onen bol a hlad jen umocňují. Bereme to jako motor pro další uměleckou, hudební práci.

 

Proč jsou podle vás vokály spíše rušivým elementem a jsou staženy latentně do pozadí? Hraje zde hudba prim a vokály s textem jsou méně důležité?

 

To bych ani neřekl. Jde hlavně primárně o celkový pocit a estetiku z muziky, kterou při opětovném poslechu vnímáme. Také si necháváme jistý prostor, ať si dílo žije vlastním životem, a na posledních albech to jednoduše takto považujeme v kontextu okolních věcí za nejlepší. Je pro nás důležité nabídnout vnitřní přepis co nejautentičtěji a dostat posluchače na jakousi cestu vyššího zážitku – něco podobného, co zažíváme při komponování. Chceme, aby album při poslechu rezonovalo, bylo vnímáno najednou a posléze si ho můžeš opakovaně rozebírat a studovat.

 

S jakými kapelami souzníte nejvíce na ideologické rovině a proč?

 

Všeobecně mám rád umělce a kapely s trvalou uměleckou hodnotou a jakýmsi zakódovaným duchem, které prověřil čas a u nichž je zřejmé, že jejich umění není jen jakousi momentální zábavou. Musí jít rovněž o hudbu, která mluví k emocím a díky níž opravdu dokážeš vstoupit do jiných světů i zažíváš neurčené pocity, nebo naopak pocity jasně definované do morku kostí, a posléze nezůstane v tobě nic, jen fascinace. Ta hudba musí obohacovat hudební slovník a vize. Nedokážu ten pocit přesně definovat, prostě se dostaví všeobjímající naplňující temnota, působivé nepopsatelné vibrace. Je to jako nehlučný blesk, který nejde vidět, ale cítíš ho. Pokud mám jmenovat pár alb, naprosto mě pohltila díla Deathspell Omega – Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum, Blut aus Nord – MoRT, Rebirth of Nefast – Tabernaculum a všechna alba německých Katharsis, z novějších kapel pak díla Aluk Tudolo, Decoherence, Teitanblood a Chaos Echoes. Také jsem například velký fanoušek staré legendy Magma.

 

Existují pro vás i jiné inspirační zdroje, než je black metal, potažmo metal obecně? Zvukovými plochami, temnou zvukomalbou a skličující atmosférou se vyznačovali i avantgardní skladatelé, jako byl György Ligeti nebo Charles Ives…

 

Ska-Gul, kytarista a primární skladatel, je velkým fanouškem například post-punku a vůbec dobrodružné hudby 70. a 80. let, od Judas Priest přes Iggyho Poppa a Davida Bowieho po Franka Zappu i Velvet Underground. I my ostatní, kteří mu do hudby mluvíme, jsme samozřejmě zjistili, že kvalitní, temná hudba existuje napříč žánry a dekádami. Z děl Ligetiho, Krzysztofa Pendereckého, Iannise Xenakise nebo Kaiji Saariaho by se určitě dalo brát, ale nečinili jsme tak (alespoň vědomě ne).

V případě Inferna nám jde spíše o hudební zformulování niterních pohnutek a pocitů. Ony zvukové plochy byly logickým vyústěním způsobu, jakým jsme na předchozích dvou deskách vrstvili kytarové linky.

 

Jaký máte postoj k noiseové a droneové hudbě, vidíte v ní také určitý jasný směr konkrétního uměleckého vyjádření? Black metal s oběma těmito žánry již delší dobu kooperuje, ne náhodou se metalisté dají zahlédnout i na takto laděných hudebních akcích.

 

Za sebe mohu říci, že kladný. Vždy jsem poslouchal široké spektrum muziky a vnímal i hodně netradiční umění. Před více než 20 lety jsem dost experimentoval s tímto druhem muziky a udržoval i pár kontaktů s noisevou scénou – třeba namátkou u nás to byl Radek Kopel s Napalmed – ale i s jinými šílenci ze zahraničí, které mi Radek Kopel doporučil. Co si pamatuji, hodně jsem poslouchal při nočních procházkách okolo šachet Merzbow, The Gerogerigegege, Final Exit, Violent Onsen Geisha a všemožné ulítlosti z Japonska. Dost mě fascinoval ten odhodlaný exhibicionismus i zvukové a hlukové improvizované experimentování. Dokonce jsem některé temné ruchy chtěl přidávat i do hudby Inferna, což se de facto dnes v éře se Ska-Gulem děje, ale trochu jinak.

 

Na mysl nám vyvstává další klasické skladatelské jméno – Alexandr Nikolajevič Skrjabin, který byl ve svém díle výrazně ovlivněn různými filosofickými směry, potažmo i okultními myšlenkami, spiritualismem a satanskou imaginací. Navíc se už svého času pokoušel v hudbě o přidanou hodnotu a syntézu nejen hudebních efektů, ale i ostatních druhů smyslových vjemů. Byl ale ve své podstatě také ojedinělou osobností. Myslíte si, že určité povědomí o věcech, které jsou pod povrchem běžného vnímání a přemýšlení, s sebou nese určité „elitářství“ a výlučnost? Je možné i propadnout jakési beznaději, když člověk vidí dál?

 

Skrjabina jsem neslyšel a znal jen velice povrchně, každopádně díky za důvod se s ním seznámit blíže. Minimálně onen nastíněný koncept smyslové syntézy by mohl být pro Inferno zajímavý. Celkově bych možná napsal, že spousta skladatelů a umělců, kteří poznali „temnou“ stranu bytí (třeba díky kontextu doby a místa, ve kterém žili) nebo alespoň sestoupili do sebe sama, pak díky tomu získala inspiraci pro díla, která ťala hlouběji než většina. Olivier Messianen nebyl, myslím, žádný okultista, ale pusť si Kvartet pro konec času a přečti si, jak vznikal. Metal by možná taky zněl jinak, kdyby Birmingham v 70. letech nebyla hnusná díra.

Ano, vnory určitě k elitářství, případně k beznaději, svádí, ale to je pak pro další uměleckou / duchovní práci jen omezující. Bez pokory, ale zároveň i odvahy, se člověk daleko nedostane. Je třeba kráčet dál a nemyslím, že by člověku dnešní doby padlo osvícení jen tak do klína. A samozvaných mystiků, šamanů a ezo-mudrců (ve skutečnosti pouhých lidských trosek pasoucích se na tápajících) je všude kolem dost.

 

Četl někdo z Inferna klasické dílo Friedricha Nietzscheho Zrození tragédie z ducha hudby? Pokud ano, řídíte se oním dionýským konceptem umění, ve kterém se jasně a zřetelně překračují hranice všeho?

 

Dionýský princip v rámci Inferna jistě převažuje, alespoň je tomu tak v prvních fázích tvorby, ovšem časem je třeba zapojit i to apollinské, dotáhnout rozumově věci k jistému řádu a uspokojivé „dokonalosti“. Ale nechci příliš rozumovat. V průběhu let jsem jen dospěl k názoru, že s Nietzscheho brilantními myšlenkami je třeba zacházet opatrně a osobní výklad se postupně vyvíjí. Navíc si vzpomínám, že když jsem Zrození tragédie… před více jak 5 lety četl, tak jsem nad oním dionýským / apollinským konceptem přemítal v rámci black metalu a jednoznačného soudu nedošel.

 

V minulosti jsi, Adramelechu, vyjádřil jisté sympatie esoterickému proudu tradicionalismu (např. v Bardo Methodology jsi odkazoval na Julia Evolu a jím řešenou Hyperboreu) a kritice (západní) modernity tímto proudem debatované. Jak Inferno vnímá charakter modernosti? Jedná se o nevyhnutelný důsledek vývoje civilizačního cyklu, jak tvrdí Evola ve Vzpouře proti modernímu světu, či si za současný svět můžeme plně sami?

 

Vezměme to spíše nietzscheovsky a buďme mosty k „nadčlověku“, ať ti po nás mají z čeho čerpat. Zachovávejme tradice, ale nezapomínejme, že ty je třeba aplikovat v kontextu současnosti. Zlatý věk nikdy nebyl, ale můžeme ho realizovat.

Evola za řádné přečtení stojí, ale netroufám si pod jeho vlivem vynášet soudy o současném světě. Antropocentrismus, který dle mého názoru je hlavním důvodem lidské zaslepenosti (a civilizačních pádů), modernitě předchází.

 

Jak se s odstupem času stavíte k explicitnímu hlášení se ke své slovanské příslušnosti? Je pořád podle vás stejně důležité hlásat do světa určitou hrdost? Nahlíží se dle vás na tyto věci naopak stále více kriticky navzdory (dle některých jedinců jen zdánlivé) liberálnosti společnosti?

 

Stále se cítím velmi propojený s domácí půdou, po které chodím, s krajinou, která bude mým hrobem, a s moudrostí i tradicemi mých předků. To vše utváří mé pohledy na svět a je to i něco, co předávám svým dětem. Nemám vůbec ale pocit, že bychom s Infernem někdy něco hlásali – hlavně tedy v dobách, kdy textová náplň měla starobylého ducha. Jednoduše se jen naše raná alba zaobírala částečně pohanskou tématikou i romantismem 19. století, studovali jsme pojmy jako krev a půda a vše mísili s anti-křesťanskou lyrikou. O tom vždy black metal byl. Satanismus nebo satanisté často rezonovali s energiemi, které byly jednoduše vnímány jako pohanské. Také jsem nikdy neměl problém být liberální, dokonce toto nové ovzduší, kdy se zhroutily zastaralé jistoty feudálního života, přijímám s otevřenou náručí. Dnes ale silně vnímám, že potřebná zdravá rovnováha věcí je nenávratně pryč a svoboda, která nám byla dána, se zle uchopila a míříme k šíleným excesům.

 

O duchovních a filosofických myšlenkách kapely se v různých médiích (i zde) vyjadřuješ především ty a v posledních letech i Spící hrdlo Antikrista – můžeš trochu poodhalit, jak přesněji řeší filosofii / spiritualitu zbytek kapely?

 

Každý v kapele má jiné úsilí a odhodlání v tomto směru. Všichni po svém ale kráčíme levou cestou ke gnózi za hranice pěti smyslů.

 

Napadlo vás někdy – v rámci životního komfortu nebo jen obyčejné touhy – se členy Inferna žít jinde? Už vzhledem k tomu, že kapela cílí na produkci „venku“ a sama se stala jakýmsi českým blackmetalovým exportem, by se nebylo čemu divit…

 

Nevím, jaký názor zastávají ostatní členové, ale já jsem nikdy tyto potřeby necítil a nesdílel. Možná bychom si ještě více otevřeli dveře, kdybychom naši hudbu přímo šířili a tvořili ve velkých zemích, kde je scéna mnohem větší než u nás, a tím pádem bychom logicky mohli oslovit širší publikum i mít větší kupní sílu a nabízelo by se nám i mnohem více podpory a příležitostí koncertů, jak od promotérů, tak od bookingů. Tohle ale nikdy nebylo naším cílem, i když netvrdím, že by úspěch měl být zapovězený – jde jen o cestu k němu. Nicméně, a možná to bude v dnešní době znít nepopulárně, zastávám názor, že mám povinnost setrvat ve své zemi a být součástí procesu jejího tvoření. Pro své děti, rodinu a jejich budoucnost. Jasně, pohled na dané téma se určitě bude lišit u lidí žebříčkem hodnot, otázkami o smyslu života, politickou situací v rámci sociálních změn, náboženstvím, vnitřní motivací člověka a tak dále. Já to respektuji, nicméně mám názor, který mám. Nedokážu přesně vysvětlit, proč je mé smyšlení takto nastavené. Možná to bylo dáno částečně mou výchovou s důrazem na hodnoty jako rodina, pospolitost, předci a podobně. Jednoduše cítím spojení s teritoriálním a duchovním odkazem ke společnému historickému prostoru, kde žili mí předkové, žiji nyní já a doufám, že budou žít i mé děti. Cítím tady svou identitu, a to není málo.

 

Co říká Inferno na skutečnost, že Češi jezdí na českou kapelu do zahraničí, aby ji mohli vidět a slyšet? V případě Inferna se tak děje a sami známe takové případy.

 

Fanatismus a láska k muzice u některých jedinců nezná hranic. Je vždy osvěžující vidět v zahraničí našince a prohodit pár slov. Neřekl bych ale, že primárně tito lidé cestují kvůli Infernu…i když vlastně ANO. Pár těchto maniaků znám – převážně jde o lidi, kteří prostě rádi cestují a navštěvují festivaly v zahraničí, kde Inferno shodou okolností vystupuje a oni jen pojí fanatismus a kulturu s turistikou. Například na našem posledním koncertě na Islandu [11. 11. 2021 v rámci festivalu Ascension MMXXI – pozn. redakce] bylo skvělé potkat minimálně 5 lidí z České republiky.

 

Ve světě je tedy Inferno proslulé, ovšem když se osloví mladší generace v domácké Karviné s tím, jestli ví, že má zde základnu světově uznávaná blackmetalová kapela, spousta jedinců tápe. Vyhovuje vám třeba i to, že jste částečně v ústraní?

 

Asi bude záležet na tom, koho se ptáš a o jaký druh lidí jde. Ale ostatně ano, být v ustraní mně osobně vyhovuje. Celkově mladá generace se dnes pramálo zajímá do hloubky věcí. Stávají se jen rychlými konzumenty doby v jakémkoliv odvětví, a tak se není čemu divit, že jejich znalosti nejdou do morku kostí a v jejich očích a uších budou především vždy vítězit ty nejznámější a nejpopulárnější kapely – přesně ten druh kapel, který kolem sebe dělá největší humbuk a je nejvíce podporovaný mainstreamem. Přitom růst ega nikdy nebyl hlavní a konečnou myšlenkou satanského black metalu, i když na druhou stranu všichni neustále vykupujeme své hodnoty. Spousta klenotů v mých očích stále leží na samém dnu v podzemí mimo hlavní proud. Můj ponor do hloubky věcí byl vždy více osobní, elitářský, až sektářský a svůj okruh přátel jsem si vždy pečlivě vybíral. Nikdy jsem nestál o společnost všech těch rádoby vlků převlečených v beránčím rouchu, kteří si vždy k určitému kontroverznímu tématu potřebovali vybrat svou dávku boje za lepší svět, jako i o všechno to falešné nepoctivé umění. Tito samozvaní strážci morálky nikdy skutečně nepochopili ono kontroverzní hnutí. V devadesátých letech jsem byl dost zklamaný lidmi ze scény, čest výjimkám, takže jsem se otočil směrem ven a začal spolupráci tam, tím pádem fanouškům, kteří neměli širší a hlubší záběr na scéně, Inferno unikalo řadu let. Nebyly žádné koncerty, žádné rozhovory, žádná komunikace s domácí scénou.

 

Když jsi zmínil své noční procházky okolo šachet za zvuků noiseové hudby a silný vztah k domácí půdě, která pomáhá utvářet tvé pohledy na svět, jak vás ovlivňuje váš kraj ve vaší hudební tvorbě i filosofii a spiritualitě?

 

V hudební tvorbě bych si dovolil tvrdit, že pramálo, pravděpodobně vůbec. Pokud někdo má ten pocit, je to nevědomé. No i když…přece jen je Inferno stále živý organismus pracující se všemi povolanými věcmi, které přicházejí z vně i zevnitř, a hudba přece odráží ducha, takže možné je nevědomě vše. Inferno rozhodně není kapelou, která by chtěla opakovat stále stejné vzorce, náš vlastní a myšlenkový svět je spojený tedy hlavně duchovními cestami levé ruky. Nicméně úsilí pro žánr v nás nikdy nevyhaslo jako takové a navždy budeme ctít objev black metalu jako zlomový bod v našich životech i jako vzdor proti samotnému žánru, protože zastávám názor, že scéna je limit, ale umění je nekonečné.

 

Lze říci, že black metal v posledních cca 15 letech zažívá jakési větší přehodnocení křesťanství. Ofermod si ze svého loga odstranili obrácený kříž, katolické Reverorum ib Malacht je řadou „occult“ blackmetalistů uznávané a Mortuus / Arioch v Bardo Methodology kupř. tvrdí, že „anti-křesťanský aktivismus není obzvláště relevantní pro Švédsko dneška“. Změnily se nějak vaše názory na křesťanství v průběhu let? Je křesťanství dle vás dnes stále největší hrozbou pro individuum, nebo jsou zde jiné, mnohem vážnější a nebezpečnější hrozby?

 

Nepovažuji křesťanství za největší hrozbu, neboť jakási komplexní svatá perspektiva nebo porozumění budou vždy neúplné a neúčelné, protože ve výsledku je každý jedinec jiný.

Je ale zcela zřejmé, že křesťanství vždy doprovázelo nějakým způsobem black metal a hrálo v něm roli, ať už to byl hlavně zdroj formy odporu, opovrhování a nenávisti, ze kterého vše vycházelo, tak ale i podvědomě umělecky inspirativní prvek. Aspoň já to vždy takto vnímal, tato náplň a představa byla ale vždy velmi subjektivní. Není třeba zacházet moc do detailů. Všichni známe prvopočátky vzniku scény a tohoto hnutí, co kapely ovlivňovalo, proti čemu vystupovaly, jaké principy se utvářely a posléze následovaly, co byly příčiny a důsledky těchto věcí. Tuto nesourodou existenci a jisté propojení v umělecké rovině tady cítím už řadu let. Možná to bude příliš troufalé a spousta lidí bude zastávat jiný názor, ale mám pocit, že tato jakási dualita tady byla od formování blackmetalové scény a je zakotvena v DNA black metalu, i když si to neuvědomujeme. Vnímám to jako možnou část univerzální rovnováhy, kdy protiklady se přitahují, a dokonce někdy bývají základem pro další existenci. Možná je mé tvrzení jen nelogické spojování protichůdných sil a marná snaha o jakési harmonizování scény, obrázek ať si každý udělá sám. Tím samozřejmě nechci říci, že by snad skutečný black metal nebyl o uctívání temných sil a entit a plný vzdoru proti Abrahámovým náboženstvím. Právě naopak. Nemůžu si ale pomoci, jak si vysvětlit, proč existuje například tolik kapel a hudebníků, kteří vytvářejí svá promo fota před nebo uvnitř katedrál, začleňují do své hudby posvátné zpěvy a liturgie, citují z bible, čtou různá svatá písma či jednoduše projevují zájem o tyto tradice, proč obaly desek tvoří křesťanské symboly a postavy. Dokonce Mayhem své nejlepší album vyzdobili katedrálou, máme tady typy kapel jako Funeral Mist, Deathspell Omega či Batushka, a tak bych mohl pokračovat. I když tyto mnou vypsané příklady jsou zkroucené gravitací částečně pro jiné účely, aspoň je to na první pohled zřejmé. Ten pocit jakési vyšší duality, který z toho mám, jde mnohem hlouběji, než aby se mělo jednat jen o urážku nebo výsměch. Ať už se snažíme věci analyzovat jakýmkoliv způsobem, je to zbytečné. Důležité bude v tomto případě to, jak dokážeme vidět věci v souvislostech. Dnes ani tak nevidím v křesťanství největší hrozbu. Obavy mám z přílišné politické korektnosti a ztráty řekněme tradičních hodnot a přehršel umělé moderní společnosti. Ještě nedávno byla individualita něco, co muselo být pracně vybojováno a získáno, nyní se jedná o něco, co máme povinnost si vybrat. Asi je důležité usilovat o lepší společnost a krásnou iluzi svobody. Vždy však existuje cena, kterou musíme zaplatit a kterou si mnozí nemohou dovolit. Excesy mají tendenci mít důsledky a cíl nakonec zůstane mimo dosah.

 

Okolo black metalu a „pravověrnosti“ blackmetalových hudebníků už toho bylo v mnoha rozhovorech řečeno dost. Neunavuje vás někdy tato škatulka v ohledu na to, že i tento žánr je čím dál rozmanitější a progresivnější, čímž se vyvíjí naprosto přirozeně i vaše hudba?

 

Nikdy mě žádné škatulky nezajímaly. Nikdy jsem neměl potřebu se nikde sdružovat. Buď se mě umění, hudba a odkaz dotýká, nebo ne. Je to tak prosté. Black metal byl vždy velmi specifický styl, který je jediný svého druhu a vždy se snažil a jednal proti vůli ostatních, proti vůli mas. V jakémkoliv ohledu. Přizpůsobit se znamenalo zradit. Nicméně se časem tyto hodnoty neudržely, což ale považuji za přirozené a v historii můžeme spatřovat stejné postupy v cyklech opakujících se ve všem. Nic netrvá věčně a od jisté doby je zkrátka black metal jako dravá rozvodněná řeka, která s sebou bere vše, co jí stojí v cestě. Black metal se stal přístupnější, otevřenější a barvitější. Na druhou stranu, proč by ne. Nezazlívám čelním představitelům scény, že ji postupně zpopularizovali. I v dnešní době tady máme jak naprosto důvěryhodné a skvělé kapely, tak i plno shitu, který existoval vždy. Tak proč bych to měl extra řešit? Smyslem každého života, dle mého názoru, by měl být vlastní růst, osobní i umělecký, a nevidím jediný důvod, proč bych měl omezovat vlastní schopnosti jen proto, že se to někomu nelíbí, má na věci jiný názor nebo zakořenil v době před 30 lety. Mluvit o ryzím undergroundu mělo smysl snad před těmi 30 lety a ne dnes, kdy si album nahraješ ve svém pokojíčku v lo-fi kvalitě a vydá ti to kdejaký label, který se bude tvářit děsně pravověrně a posléze si vše najde své internetové fanoušky. Čím více lidí se stane oddanými praktiky levé ruky, tím jen lépe. Hudba je jen nástroj a my nádoby k tomu určené. Mám pocit, že underground je dnes už opravdu prázdné slovo oproti tomu, čím byl kdysi. Už je prostě vyčerpán a ta unikátnost je pryč. Vždy je ale důležité a zásadní, aby si ale umělec zachoval vlastní tvář a pevné hodnoty, kterým věří. Úspěch nemusí být zapovězený, je jen otázkou, jakým stylem ho chceš dosáhnout.

 

Finský spisovatel Aki Cederberg, ovlivněný mimo jiné i zde již zmíněnými Nietzschem a tradicionalismem, v zinu The Sinister Flame (Vol. 7, 2021) poznamenal: „V black metalu existuje něco, co, jak se zdá, přitahuje jak to nejlepší, tak to nejhorší z lidství. Přitahuje to jisté význačné, obzvláště kreativní faustovské jedince, ale též ty nejhorší typy lidí – to, co Nietzsche nazval „poslední lidé“ – ultimátní nihilisty, schopné jedině destrukce“ (s. 23). Bez toho, aniž bys nutně musel přijímat nietzscheovskou konceptualizaci a slovník, napadá tě něco k Cederbergovým slovům?

 

Nad touhle otázkou jsem nedávno docela přemýšlel. Snad jen doplním, že život a jeho smysl je především o uchopení a je důsledkem odhodlání a jisté angažovanosti, anebo také můžeme čelit absurdnosti lidské existence bez účelu v obrovském rozpínání vesmíru. Takže tady máme s nadsázkou dva přístupy a je jen na nás, jakou zvolíme cestu. Věřím, že z filosofického hlediska neexistuje žádné opodstatnění pro život, ale také žádný důvod nežít. Člověk je od své podstaty ničím a nemá jasnou definici – ta přichází až později, když je člověk takovým, jakým se učiní, a každý může jednat podle své vůle, a tím se profilovat.

Leave a Reply

Your email address will not be published.